Co týDen vzal

23. dubna 2010 v 22:24 | LenKa KrušiNová |  Písmenka
Heather †23.4.2010
Den. č.1 (Pondělek)
     O tělocviku přemýšlím nad tím, co dostanu ze slohu z jazyka německého (němčinky), o němčině zase, jak dopadla písemka z nauky občanské (občanky), o nauce občanské pro změnu o tom, jestli se nechám vyZkoušet z textů z jazyka českého (češtinky). O Jazyce českém (češtince) se těším na oběd a nad talířem přemítám o tom, zdali nás náhodou nečeká zkoušení z technologie propaGa(ng)Ční graFfiky (předmět s VELMI intelektuálním názvem). O technologii propagační grafiky už myslím na to, co budu dělat násleDující den touTo dObou ve Vídni.

Den č.2 (Úterek)
     Při cestě do Vídně přemýšlím nad tím, od koho má Tomáš Klus podePsanou kyTaru a taky nad tím, že já ji chci mít podePsanou od něho. Ve Vídni myslím na to, co všechno uvidím, a když to vidím, tak přemýšlím nad tím, co všechno jsem neviděla. Při zpáteční cestě se mi hLávou honí už jen má postel s du(/ka)chnami, které si ještě(r) musím stihnout poVléci, poněvadž jsem to rÁno nestihla.

Den č.3 (Středek)
     Při vyřezávání soŠek z mýdla se mírNě nafetuji prášku, který vzniká při výRobě a je mi až do pozdních hodin večerních fakt blbě. V tomto stavu přečKávám i vyučování odPolední, ve kterém nám naštěstí odPadá písemná pRá(d)ce ze základů fotoGrafIe. UčiTeli jsem za tento velkorysý tah velmi vděčná, poněvadž mám poCit, že každou chvíli budu zVracet. V tento úChvatný den začínám nenáVidět tuhé mýdlo a vyhlašuji mu smrt s velkým S - takže Smrt. V tento den taky vůbec nepřemýšlím. Zato zjišťuji, že nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Den č.4 (Čtvrtek)
     V tento den, proPadám depresi, protože dostávám strach z času, který pádí jak splašená k(r)áva (JeDna z oblíbených hláŠek našeho milého kanTóra na písmo). Z celé poloLetní práce, která se bude odeHrávat na bitevním poli velkém 6x A1 báZlivě poletuje jediný papouŠek - andulka vlnKovaná v životní veliKosti. Okolní proStor(y) zeje prázdnotou. Přemítám nad vším s dost pesimistickou vizí. Navíc je na tom dost špatně i moje poTkanice Heather, a proto pro ni vyhlašuji rozsudek smrti, který se odeHraje příštího dne. Pohled na sLepého potkana s chromou nohou, který se namáhavě plazí po břiše k misce, aby do sebe se vší námahou dostal pár zrnek obilí je vskutku žalostný. S tišivou větou, že to bude lepší pro všechny se rozhoduji pevně. Když se o tom zmíním v přítomnosti mně blízké osoby, je mi řečeno, že to dotyčného nezajímá a je mu to jedno. V tuto chvíli mám, i když se opravdu držím, slzy v očích. Myslím na všechno co bylo, je, bude a nebude. Chce se mi domů (snad poprvé za svou existenci) a s nikým nemluVím. Tímto počínáním mi popraskají celá ústa, která začínají nesnesitelně pálit, z čehož mám ještě větší "raDost". Opět se mi začíná oZívat kyčel, se kterou jsem měla dost trápení už v sedMyčce (Není to úraz z války). K tomu všemu zjišťuji, že mé klíče již nejsou se mnou, nýbrž na místě mně neznámém. Jedinou pozitivní věcí se stává to, že jsem dostala dvakrát za jedna z matematiky (nevídáno, neslýcháno).

Den č.5 (Pátek)
     Tři hodiny, které mě ve škole čekají, přežívám již v lepší náladě, ale pořád to stojí za starou Bellu. Po vyučování si nechávám udělat nové klíče a až do mého odjezdu domů hraji na kytaru a raduji se, dokud to jde, protože vím, že až dorazím domů, čeká mě již zmiňovaná nemilá záležitost týkající se mé malé svěřenkyně. Celou cestu domů poslouchám empétrojky, čímž se zařazuji mezi obyčejné, řadové, stereotypní teenagery. Po příjezdu dostávám do rukou klec s poTkanicí, která ztěžka dýchá, má olezlé oči a zadní nohy pokřiveny do podivného úhlu. Už teď je mi "nehrdinno". V ordinaci potkávám maminku své spolužačky se psem Bárou. Ptá se, co nás tam přivádí (maminka, ne pes) a já jí zvláštně, ustrašeně rozechvělým hlasem a s uslzeným obličejem odpovídám. Říká mi, že je jí to líto a pak mlčí. Za což jsem ráda, protože na další slova už nemám sílu. Hladím Heat v prořídlém kožíšku a zatínám čelist, abych se nerozplakala nadobro a nahlas. O pár sedadel vedle kňučí pes, který se bojí už preventivně. Ten zvuk mě ničí, ale jsem ticho, jen posmrkávám. Čekáme. Pokud mi včera přišlo, že čas plyne rychle, v tuhle chvíli nejspíš někdo zkombinoval hodiny se vteřinovým lepidlem. Konečně jdeme na řadu. Ani mamka nic neříká protože je jí úzko. Je to předem domluvené, takže ani není třeba. Jdeme zpátky do čekárny a za chvíli mi doktorka podává bílý uzlíček. Vím co v něm je a je mi strašně. Odcházíme k autu a já Heatheřino tělíčko nesu jako tu nejsvatější relikvii. Když procházíme kolem terasy jedné z restaurací, připadá mi ta situace přinejmenším absurdní. V autě si ji pokládám na klín a připásávám se. Mamka si ještě potřebuje někam odskočit. Připadám si jako Mácha, který pozoroval umírající Márinku. Jediný rozdíl je v tom, že já už nechtěla, aby se trápila a v její bolesti se rozhodně nevyžívala. Rozbaluji ubrousek a dívám se na Heat. Vypadá, jakoby jen spala. Jsem ráda, že nezesnula v křeči, ale jen tak. Určitě ji to nebolelo. Jen prostě usnula. To jsem chtěla vědět. Zabaluji ji zpátky a jsem ráda, že už se netrápí, že jí už nebude nic bolet, že ji nebude sužovat slepota, ani nic jiného, že už pro ni bude vše jen dobré. Po příjezdu domů ji jdu s maminkou zakopat na zahradě. Můj soukromý Slavín. Teď leží vedle zeleného anduláka Punťi a mé křeččice Týnušky, čtyřicet čísel pod zemí. Poslouchám Vivaldiho a piji víno. Jsem ráda, že je to zamnou.

Heather
 * ?
† 23.4.2010

Toť můj nejnovější, depresivní týden

LenKa
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama