Duben 2010

Jé Ká HerrMan

24. dubna 2010 v 22:15 | LenKa KrušiNová |  Písmenka
     Nikdy bych neřekla, že něCo za(u)jímavého si naJde mě, dopOsud TomU bylo naopak. Pokud potřebujete zveDnoUt (ná)Ladu, tak se určitě podívejte na st(r)ánky www.zplnychpl.ic.cz. Hned to musím přidat i do "Sond do neznáma" v menu, protože to oPravdu stojí za to. A co tam? Podívejte se a uvidíte...

J. K. Herman, www.zplnychpl.ic.cz


→ Doporučuji si poslechnout "Potvory". Ty mě fak(t) dostaly...

     Jinak autorovi děKuji za komentáře ;)

Co týDen vzal

23. dubna 2010 v 22:24 | LenKa KrušiNová |  Písmenka
Heather †23.4.2010
Den. č.1 (Pondělek)
     O tělocviku přemýšlím nad tím, co dostanu ze slohu z jazyka německého (němčinky), o němčině zase, jak dopadla písemka z nauky občanské (občanky), o nauce občanské pro změnu o tom, jestli se nechám vyZkoušet z textů z jazyka českého (češtinky). O Jazyce českém (češtince) se těším na oběd a nad talířem přemítám o tom, zdali nás náhodou nečeká zkoušení z technologie propaGa(ng)Ční graFfiky (předmět s VELMI intelektuálním názvem). O technologii propagační grafiky už myslím na to, co budu dělat násleDující den touTo dObou ve Vídni.

Den č.2 (Úterek)
     Při cestě do Vídně přemýšlím nad tím, od koho má Tomáš Klus podePsanou kyTaru a taky nad tím, že já ji chci mít podePsanou od něho. Ve Vídni myslím na to, co všechno uvidím, a když to vidím, tak přemýšlím nad tím, co všechno jsem neviděla. Při zpáteční cestě se mi hLávou honí už jen má postel s du(/ka)chnami, které si ještě(r) musím stihnout poVléci, poněvadž jsem to rÁno nestihla.

Den č.3 (Středek)
     Při vyřezávání soŠek z mýdla se mírNě nafetuji prášku, který vzniká při výRobě a je mi až do pozdních hodin večerních fakt blbě. V tomto stavu přečKávám i vyučování odPolední, ve kterém nám naštěstí odPadá písemná pRá(d)ce ze základů fotoGrafIe. UčiTeli jsem za tento velkorysý tah velmi vděčná, poněvadž mám poCit, že každou chvíli budu zVracet. V tento úChvatný den začínám nenáVidět tuhé mýdlo a vyhlašuji mu smrt s velkým S - takže Smrt. V tento den taky vůbec nepřemýšlím. Zato zjišťuji, že nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Den č.4 (Čtvrtek)
     V tento den, proPadám depresi, protože dostávám strach z času, který pádí jak splašená k(r)áva (JeDna z oblíbených hláŠek našeho milého kanTóra na písmo). Z celé poloLetní práce, která se bude odeHrávat na bitevním poli velkém 6x A1 báZlivě poletuje jediný papouŠek - andulka vlnKovaná v životní veliKosti. Okolní proStor(y) zeje prázdnotou. Přemítám nad vším s dost pesimistickou vizí. Navíc je na tom dost špatně i moje poTkanice Heather, a proto pro ni vyhlašuji rozsudek smrti, který se odeHraje příštího dne. Pohled na sLepého potkana s chromou nohou, který se namáhavě plazí po břiše k misce, aby do sebe se vší námahou dostal pár zrnek obilí je vskutku žalostný. S tišivou větou, že to bude lepší pro všechny se rozhoduji pevně. Když se o tom zmíním v přítomnosti mně blízké osoby, je mi řečeno, že to dotyčného nezajímá a je mu to jedno. V tuto chvíli mám, i když se opravdu držím, slzy v očích. Myslím na všechno co bylo, je, bude a nebude. Chce se mi domů (snad poprvé za svou existenci) a s nikým nemluVím. Tímto počínáním mi popraskají celá ústa, která začínají nesnesitelně pálit, z čehož mám ještě větší "raDost". Opět se mi začíná oZívat kyčel, se kterou jsem měla dost trápení už v sedMyčce (Není to úraz z války). K tomu všemu zjišťuji, že mé klíče již nejsou se mnou, nýbrž na místě mně neznámém. Jedinou pozitivní věcí se stává to, že jsem dostala dvakrát za jedna z matematiky (nevídáno, neslýcháno).

Den č.5 (Pátek)
     Tři hodiny, které mě ve škole čekají, přežívám již v lepší náladě, ale pořád to stojí za starou Bellu. Po vyučování si nechávám udělat nové klíče a až do mého odjezdu domů hraji na kytaru a raduji se, dokud to jde, protože vím, že až dorazím domů, čeká mě již zmiňovaná nemilá záležitost týkající se mé malé svěřenkyně. Celou cestu domů poslouchám empétrojky, čímž se zařazuji mezi obyčejné, řadové, stereotypní teenagery. Po příjezdu dostávám do rukou klec s poTkanicí, která ztěžka dýchá, má olezlé oči a zadní nohy pokřiveny do podivného úhlu. Už teď je mi "nehrdinno". V ordinaci potkávám maminku své spolužačky se psem Bárou. Ptá se, co nás tam přivádí (maminka, ne pes) a já jí zvláštně, ustrašeně rozechvělým hlasem a s uslzeným obličejem odpovídám. Říká mi, že je jí to líto a pak mlčí. Za což jsem ráda, protože na další slova už nemám sílu. Hladím Heat v prořídlém kožíšku a zatínám čelist, abych se nerozplakala nadobro a nahlas. O pár sedadel vedle kňučí pes, který se bojí už preventivně. Ten zvuk mě ničí, ale jsem ticho, jen posmrkávám. Čekáme. Pokud mi včera přišlo, že čas plyne rychle, v tuhle chvíli nejspíš někdo zkombinoval hodiny se vteřinovým lepidlem. Konečně jdeme na řadu. Ani mamka nic neříká protože je jí úzko. Je to předem domluvené, takže ani není třeba. Jdeme zpátky do čekárny a za chvíli mi doktorka podává bílý uzlíček. Vím co v něm je a je mi strašně. Odcházíme k autu a já Heatheřino tělíčko nesu jako tu nejsvatější relikvii. Když procházíme kolem terasy jedné z restaurací, připadá mi ta situace přinejmenším absurdní. V autě si ji pokládám na klín a připásávám se. Mamka si ještě potřebuje někam odskočit. Připadám si jako Mácha, který pozoroval umírající Márinku. Jediný rozdíl je v tom, že já už nechtěla, aby se trápila a v její bolesti se rozhodně nevyžívala. Rozbaluji ubrousek a dívám se na Heat. Vypadá, jakoby jen spala. Jsem ráda, že nezesnula v křeči, ale jen tak. Určitě ji to nebolelo. Jen prostě usnula. To jsem chtěla vědět. Zabaluji ji zpátky a jsem ráda, že už se netrápí, že jí už nebude nic bolet, že ji nebude sužovat slepota, ani nic jiného, že už pro ni bude vše jen dobré. Po příjezdu domů ji jdu s maminkou zakopat na zahradě. Můj soukromý Slavín. Teď leží vedle zeleného anduláka Punťi a mé křeččice Týnušky, čtyřicet čísel pod zemí. Poslouchám Vivaldiho a piji víno. Jsem ráda, že je to zamnou.

Heather
 * ?
† 23.4.2010

Toť můj nejnovější, depresivní týden

LenKa

O jednom čloVěku

22. dubna 2010 v 10:12 | LenKa KrušiNová |  Písmenka
     Znám člověka, který je neuStále s něčím nespoKojený. Když se mu nedaří, tak kolem sebe pLive síru, když mu něco vyJde, poChybuje o sobĚ a v neJistotě si rve vlasy z lebky. Ve chvílích napínavých je pln očekávání a ve chvílích prosyCe(n)ných nudou si okusuje pusu. Ve chvílích vážných či v poChybách nemluví, nebo mluví až přespříliš. Ve chvílích, kdy se z něj stává tVor netrpělivý, se nedá jeho společnost vyStát a v časech, kdy se snaží brát určitou věc vážně, se mění v netýkavku nedůtklivou (lat. Impatiens noli-tangere). Tento čloVěk poČítá se všemi alternativními možnostmi, snaží se být reaListOu, ale pokud situace nevyjde podle jeho pLánu či přání je stejně velmi zkLámaný. Nesnáší nejistotu a kRoky do prázdna (přirovnání pouŽité již snad všemi lidmi světa). Nedokáže se přizpůsobit, čímž si kompenzuje nepatrné množství svého sebeVědomí. CentRum pro proJevení citů mu zřejmě někdo omotal izolepou. Snad proto zní věty o přátelství a citech z jeho úst tak křeč(k)ovitě, nepřirozeně, někdy až neuPřímně, i když to v těchto výjimečných chvílích osvíCe(n)ní myslí váŽně. A když se něco seMele, chybí mu odVáha, aby přiZnal svou vinu, neb nesnáší, když ví, že za něco může právě on. Miluje své vlastní hlášky, a vlastně je celkově dost saMoliBý. Taky podstrkKuje (hlavně nenápadně) své náLady ostatním lidem, které to vůbec nezaJímá, ale je rád, když si to něJaký nadšenec přečte.  A k tomu všemu má rád teplé kakao, nejlépe v půllitru a s brčkem…

LenKa

Ein Ausflug nach Wien

19. dubna 2010 v 21:19 | LenKa KrušiNová |  Písmenka
    Zítra v sedm nula nula odjíždíme nach Wien. PouŽití jazyka německého (němčinky) ve společnosti angličtinářů dostaTečně podpoří mé ego. Tak se těším...

LenKa

Suché pastely - Racek Večerníčkem

13. dubna 2010 v 21:10 | LenKa KrušiNová |  Kresba
LenKa KrušiNová
LenKa KrušiNová

Uhel - Ztaženec nambr tů

13. dubna 2010 v 21:08 | LenKa KrušiNová |  Kresba
Ztaženec
Ztaženec

Rudka - Ztaženec nambr van

13. dubna 2010 v 21:05 | LenKa KrušiNová |  Kresba
Steženec
Lenka Krušinová
Záhadným způsobem se mi to zrcadlově otočilo... No nic...

Kombinovaná technika - Chlast, drogy a tráva, jsem veselá kráva

13. dubna 2010 v 21:03 | LenKa KrušiNová |  Ostatní
Chlast drogy a tráva jsem veselá kráva
Na prostest a pro podpostu svého abstinentství!

Dva postřehy z nedělní jízdy autobuSem

13. dubna 2010 v 20:53 | LenKa KrušiNová |  Písmenka
     Vedle mě sedělo COSI, blíže neidentifikovatelné NĚCO. Jediné, co mohu říci s určitostí je fakt, že TO NĚCO jedlo Deli.

     Na okně ležela mrtvá včela. Zřejmě zemřela na vyčerpání veškerých svých sil po několikahodinovém, neúnavném broušení po skle. A zase je o kapku medu méně, kruci...

     Více (pra)podivných věcí jsem nezpozorovala. Možná to zapříčinila Insania, která mi celou cestu řvala do zvukovodů, bych zapomněla na krutý fakt - blížící se písemnou práci z jazyka německého (němčinky).

Toť vsjó
LenKa

Den plný přeKvapení

11. dubna 2010 v 12:55 | LenKa KrušiNová |  Písmenka
Otvírajíc oči čekala jsem, že na mém mobilním telefonu spatřím desítku a dvě nuly. K mému zděšení tam ale stálo 17:30. Prospala jsem (ne)uvěřitelných třináct a půl hodiny. Působivé, není-liž pravda... Jakmile jsem se probrala, dokopala jsem moji milou maminku k odjezdu do divadelního klubu v Poličce, kde se konal benefiční koncert pro základní pomocnou školu v Bystrém (Děti měly taky představení). Hráli Blue Effect, Ready Kirken a Motorest Band.  Byl to moc hezký večer. Užívali jsme si až do půl druhé ranní.

...miluji bohémský život...

LenKa
 ...a z jitra zítra hned kydat hnůj (fůj) koním :D


Fotografie - Zoo Jihlava 8.4.10

9. dubna 2010 v 20:36 | LenKa KrušiNová |  Fotografie


TU

Datum: 8.4.2010
Kde: Zoo Jihlava

A napište, jak se Vám (ne/)líbí :)
LenKa

TýDen VýLetů

9. dubna 2010 v 19:27 | Lenka Krušinová |  Písmenka
     Dnes mě od rána bolí hlava. Snědla jsem čokoládového zajíce namísto analgetik, ale nepomohlo to.
     Taky jsme byli dnes fotit v ateliéru. Fotky sem dám po domluvě s Efčou. Poněvadž ty, na kterých jsem já fotila ona a ty na kterých je ona jsem fotila já, ale už vidím jak je nadšená z toho, že to tu zamořím jejími podobiznami. Takže se poradíme, promyslíme to, schválíme a tak.
     A co jinak dělám? V úterý se nám uzavřely známky z jazyka německého (jak já říkám: z němčinky) a z jazyka českého (z češtinky).
     Taky pokračuji v koumání své autorské ejbísídy, o které jsem se zatím (jakožto člověk plný překvapení) radši ani nezmínila.
     Ve středu odpoledne jsme si udělaly s Efčou malý výlet do Havlíčkova Brodu. Zjistila jsem, že je to to nejúžasnější město pod sluncem. Učarovala mi nejen zmrzlina schovaná v čokoládě, kterou prodávají v okýnku na náměstí, ale i park se sochou Havlíčka (oh, Havlíčíček můj milovaný). Je tam i pomník jeho maminky a spoustu dalších za(u)jímavých věcí. Na náměstí jsem se nemohla vynadívat na (překvapivě) Havlíčkův dům a taky na radnici se Smrťákem, na jehož zvonění jsem čekala dvě hodiny, protože mi to jedno uteklo, když jsme se byli podívat v Aleji, jestli tam náhodou neprodávaj zmrzliny. Po noci strávené v Okrouhlici, kde Efča sídlí a kraluje, jsme se vracely ranním expresem do Jihlavy a hurá na počítačovou graFikU, ve které se nám taktéž známečky uzavřely.
     Odpolední vyučování nám, díky pedagogické radě, odpadlo, a tak jsme ho (namísto ohavné zrůdy z pekla, která si nechává říkat matematika) celičké strávily v ZOO Jihlava, do které máme vstupné zdarma, čehož využívám jak jen to jde a skicovaly si zvířátka (jéééé). Bohužel jsem si svůj zcela nový skicáček zapomněla v Jihlavě, takže Vám to nemůžu oskenovat. Ale možná ještě vyždímám nějaké věci z moBillU, co mám nafoCenné.
    
 Toť vše vaše
LenKa

     PS: Ta hlava mě pořád bolí...

JeDen z mých milovaných předmětů (ovšem s duší)

5. dubna 2010 v 18:37 | Lenka Krušinová |  Písmenka
     Ach... Kytaro má, kytaro krásná, Tys má radost, Tys můj odváděč pozornosti od studia jazyka německého, Tys můj jediný přítel ve chvílích zlých a útrpných, jež mi život ztěžují. Tys má spása ve chvílích náhodných depresí, Tys ta, co jediná vydrží poslouchat mé vytí bez námitek, Tys ta, s níž trápím ve dnech útrpných Efku. Tys ta, co otloukána jest neohrabanýmy prsty samoukovými, Tys ta, na kterou po večerech klusám (Tento termín vymyslel můj drahý tatíček a jeho definice zní přibližně takto: klusati - hráti písně od Kluse Tomáše - nebo se o to přinejmenším pokoušeti). Kytaro krásná, kytaro má...

     Až se na Tebe jednou naučím kloudně hrát, to bude krása :)

Lenka Krušinová
     Kvalita obrázku = nula, nula, nic. Líp to však v tuhle chvíli, kdy mě popadl amok napsat něco o mé milované, nešlo.

     Anebo se může němčina (německy o Německu) s kytarou spojit a pak to vypadá asi nějak takhle. Ale berte v potaz to, že OPRAVDU NEUMÍM ZPÍVAT. Je to jen recese... Asi to brzo smažu :D


Bububu, aneb stachem nedýchající Lenka

5. dubna 2010 v 16:32 | Lenka Krušinová |  Písmenka
Dnešní noci jsem si uvědomila (VlasTně to vím už dávno, ale objeVila jsem nový sympTom), že jsem strašný posera (a to i přes VešKeré své rebelství - kupříKladu včera jsem si, ačkoli jsem k TomU byla VýrazNě tlačen(k)a, nevyLuxo(r)vala pokoj). Zjistila jsem totiž, že se boJím spát SamA (jako v pokoji, to dá rozum).
     Když jsem ještě byla malé robě a SetrVávala povětšinu času ve své posTýlCe, tak jsem víc řvala, než spala. V časech pozdějších jsem vždy "chr(o)upkala" v pokoji s maminkou, tatínkem a mým bratrem, který si, na důkaz své iMíče, nechává říkat Hanzi. A když jsem na Vánoce přeStřihLa pomyslnou rudou (Rossija, svjaščennaja naša děržava… Klid Leni!) PásKu svého zCela nového fantastického a zCela soukromého pokoje, už jsem tam měla nastěhovaného psa (haf, haf...). Poté, co se z mého aPartMánu Axa odsTěho(tná)vala se slovy "Za takový nekřesťanský náJemný ti na to peču" (v té době jsem ještě(r) neTušIla, že máme doma náBožen(a)sky zaloŽen(a)ého bígla), pOzzyCi druhého živého organismu v místnosti naHradIla SýrSká křeččice Týna. V čase, kdy začala vypadat silně babičkovsky a smutně jsem si poŘídila hned dvě poTkanice, tudíž jsem o5 nabyla spoLečNosti. Na intru mi dělá bodyguarda Efča (jak nazývám svoji nejLepŠí přítelkyni Evu, na níž se občas zlobím, že uTrhLa ze stromu poznání a že teď kvůli ní nejím jaHody a meLouny v edenu).
     Zdali za to celé(r) může mé duhové (černé dávám odedneška vale) svědomí, nebo přirozený strach z UFOunů se asi nikdy nedozvím. Ale to, že jsem strašPytel, je už poTvrzEná věc. Na mou kuši, na psí suši!

→ Za tajemné také považuji fakt, že když píší na kláVesNici své jméno, tak se mi často stává, že místo "Lenka" napíši "Lebka". Ty mrchy písmenkovský spolu na klávesnici totiž sousedí. (Jestli jste se v tuhle chvíli pOdívali na klávesnici, tak jsem Vás DostAla. A jestli ne… Tak stejně jo!)
Lebka

ReFormy

3. dubna 2010 v 23:46 | Lenka Krušinová |  Blablabla...
Lenka Krušinová Moucha
     Jak už jsem psala je tu nová rubrika, přibylo i spousta nových věcí a to i psaných (pokud máte čas, náladu, peníze, počasí, atd., tak můžete číst). Žádné zázraky, ale Vaše hodnocení mě vždy za(u)jímá. Jedna rubrika se záhadným způsobem vypařila (jak kruté...). Taky jsem přepsala článek "O mě". Byla to suchárna. Tak si přečtěte, zdali je možné, aby se suchárna přeměnila v trapárnu. Nová je i tralala (♪♫♪♫) v MENU. Jednou za čas ji vyměnim, aby jste nepřicházeli o nové kulturní zážitky :)




     Tak doufám, že menší změny Vám nikterak nevadí. No, pokud nebudete po pár minutách strávených zde vypadat takto, tak je vše v nejlepším pořádku :)

Lenka


Počítačová grafika - Veselé Velikonoce!

3. dubna 2010 v 1:07 | Lenka Krušinová |  Ostatní
Lenka Krušinová Velikonoční přání
(Tímto nijak nemířím proti církvi. Je to pouze jeden z vyplašených výplodů mé bujaré fantazie...)
Hezké Velikonoce :)
Lenka

Nová rubrika

3. dubna 2010 v 0:36 | Lenka Krušinová |  Blablabla...
Lenka Krušinová
Ti, co sem již zavítali, a shodou náhod si to tu pamatují a navíc jsou bystří (neuvěřitelná kombinace) si mohli všimnout, že v MENU (Čímž bohužel nemyslím ani kuře s hranolkama, ani sýr v housce, či jiná lákavá jídla) přibyla nová nabídla (ne, není to  řízek) s názvem Spousty písmenek (Bohužel nejde ani o písmenkovou políFku). Zkrátka a prostě tam naleznete mé literární pokusy. Pokud máte chvíli čas, tak nahlédněte a připište komentář (Čokoláda zdarma se bohužel nekoná, vím, že to tu velmi připomíná jeden z autobusů Student Agency, ale jde pouze o optický klam) :)

Toť vše, jídlu zdar
Lenka

Óda na naši rodinu

3. dubna 2010 v 0:20 | Lenka Krušinová |  Písmenka
Lenka Krušinová
     Členové naší rodiny se vyznačují tím, že mají špinavé boty. Částečně je to naší leností, ale část viny házíme (právě kvůli té lenosti) na místo, kde bydlíme. Žijeme (či snad přežíváme?) v malé vesničce na Českomoravské vrchovině, kde v rozhlase hrají celoročně song"Tak už tu máme konec léta". Na vesnici žijeme proto, že když jsme chtěli všechny krávy nacpat do panelákového bytu, tak jsme po pár dnech zjistili, že je nám tam tak trochu těsno. No považte, třicet továrniček na mléko, dva potkani (tedy poTkanice), jeden bezedný pes, jehož nejoblíbenějším sportem je gaučing, ňaming a louding, pár anduláků, kteří vám neřeknou ani "Brýtro" a k tomu všemu ještě jeden a půl koně. Ne, že by nám tu chodily zadní nožičky se žíněmi, nebo snad vyzubená přední polovina koně, ale tou nula celá pětkou je naše poninka. Jo, a ještě jsem se zapomněla zmínit o nás čtyřech.

     Máma, táta a dvě děti. Tím jedním jsem já, tím druhým můj dlouhovlasý, blonďatý, mladší a především kovadlinou praštěný bratr Jan (Jak originální. Jmenuje se tak totiž i táta, děda, praděda, pra… No nebudu to tady vše vypisovat, ráda bych se totiž dostala ještě k sobě. Mám též velmi originální jméno, ale aby to nepůsobilo tak egoisticky - přehlédněme to, že egoista jsem - napíšu se až na konec.) Skončili jsme tedy u mého bratra, který vypadá, jako Ozzy Osbourne vymáchaný v peroxidu (holky na něj budou jednou letět, no, vlastně už letí).

     Pokračovat budu mým tátou. Můj táta je, jak Vám asi už došlo, typickým exemplářem českého, soukromého zemědělce. Co o něm říct? Kdybych bývala byla chlapem, bývala bych byla jím. Snad proto se mi to píše nelehko. Je stejně paličatý a umanutý jako já, ale na rozdíl ode mě je to dříč. Já jsem poněkud, řekněme… No přesný výraz je nejspíš línější. Snad proto se jmenuji Lenka (z chytrých zdrojů vím, že mé jméno vzniklo z tohoto za(u)jímavého slova). Tím však nemířím proti mé mamince, která se jmenuje stejně jako já (už se opět dostáváme k té krásné rozmanitosti jmen v naší rodině). Ale zpátky k tátovi. Táta je táta - to znamená, že umí všechno opravit, postavit,… (Takový prototyp Ferdy mravence) Ale je to chlap, tudíž než ho k něčemu dokopete, tak vám to dá zabrat (uf) (Např. náš dům se rekonstruuje neuvěřitelných třináct let! Možná je to rekord, ale s tím číslem se ani jeden z nás čtyř -pomineme to, že brácha ani táta nemají pojem o čase- nechlubí rád). Táta je složitý člověk, ale možná se mi to jen zdá, protože má spoustu stejných (či podobných) vlastností, jako já, čehož se patřičně děsím. Například to, že vše bereme s nadsázkou (přičmž vypadáme jako neuvěřitelní flegmouši), ale skutečné problémy, které nás trápí, v sobě tutláme a v hloubi duše se jimi dusíme, o čemž nemá okolí často ani páru.

     Naším záchranným andělem, který vždy přiletí, když je potřeba (třeba s pusou plnou nadávek a tak) je naše maminka. Tedy to létání ve stavu ohrožení platí hlavně pro mě a bráchu. Taky nám vaří, abychom neumřeli hlady. Pár výtek bych k jejímu kuchařskému umu měla, například k přílohám (Brambory, brambory, brambory, brambory,… Máme je zadarmo, tak je máme pořád… Rýži se, bohužel, v našem podnebí nějak nedaří. Nezkoušela jsem to, ale mám takový pocit, že jsem to někde slyšela, nebo četla…), ale to už je detail. Řízkem si mé chuťové pohárky vždy usmíří. A co teprve ten bramborový salát… Ale dost rozplývání. Zpátky k mamce. Mamka je velice zvláštní člověk. Nemá žádné koníčky a skoro nikam nechodí. Jen občas se strejdou (mým jediným a drahocenným), mnou a pár Fandovými (strejdovými) kamarády vyrazí někam za muzikou. Ale to je výjimečně (ale za to to stojí za to). Mamčinou nejčastější činností je užírání se. A to z rozmanitých (mnou i docela pochopitelných) důvodů. Od toho, že nemáme dostavěný dům, přes bráchovu lenost v ohledu učení se, až po spousty a spousty denních (někdy i nočních) problémů, se kterými se musí prát. Holt to nemá lehké (v této chvíli si připomeňme tátovu bezstarostnost a neuvěřitelnou schopnost zlehčovat situace).

     Teď jsem na řadě já (hahaha). Ale vlastně ani nevím, co bych o sobě měla napsat. Když se člověk chce o někom něco dozvědět, nikdy se nemá ptát dotyčného. Takže bych Vás vlastně měla poslat za někým jiným. Ale když vezmu v úvahu věci, které by Vám mohli napovídat (bez komentáře), tak to radši vezmu do svých rukou. Jsem huba nevymáchaná, mlsná koza, věčný šťoural, (rádoby) perojezdec, mrhač barev, líná veš a gaučový povaleč. Berme to optimisticky - alespoň si to dokáži přiznat. Když si přečtete výše napsané řádky tak zjistíte, že jsem do každého odstavce o ostatních čLen(ka)ech rodiny napresovala alespoň kousek sebe samé (Ach můj bože, to na sebe opravdu tam moc myslím?). K mým dobrým vlastnostem patří například láska k teplému kakau a zvířatům (myslím, že u Kubišové bych teď bodovala, o Srstkovi nemluvě). Snad proto se u nás stále hromadí nové, rozličné druhy všelijakých potvor. Od křečků, přes poníka, potkany, psa, andulky,… Všechna moje vyprošená stvoření tu vypisovat nebudu. Nyní můj pokoj obývají poTkanice Heather (Oh, jak krásné jméno jsem jí vymyslela…) a Jessie (Krapet obyčejnější, ale přesto super, ne?). Kuchyň obsadil Šmoula a Punťa (Alespoň trochu originální jméno pro papouška, nemyslíte?). Celého našeho domu se zmocnila Axa, Čistokrevný bígl, který je stejně líný, jako jeho panička. Jejím teritoriem je oblast kolem sporáku a lednice a také všechny končiny, kde se nalézají gauče a podobná zařízení, jejichž účelem je rozdávat blaho jejich po(u)živateli. Axa bývá nejčastěji označována jako ušaté torpédo (když má náladu, tak i BĚŽÍ!). To jen tak na okraj k mému psu. Mimochodem, není to žádný pes-blbec. Umí spoustu věcí, které jsem ji naučila převážně já (ach, zase je řeč o MNĚ).

     Jak tak syslím, zjišťuji, že MŮJ odstavec zabrala naše milovaná havěť. Nu což, na ponor do hlubin své duše a svědomí teď (vlastně nikdy) nemám náladu. Mohla bych zjistit spoustu nepěkných věcí a nepěkné věci nemám, já osobně, ráda.

O mně (zcela neegocentrický odkaz)

Počítačová grafika - Vtípek

1. dubna 2010 v 20:58 | Lenka Krušinová
Děláno jen tak, na zahnání nudy.

Lenka Krušinová Kreslený vtip